Report Wave Gotik Treffen 2013 Leipzig



Report Wave Gotik Treffen 2013 (piatok):

Naše část výpravy odstartovala z Prahy s menším zpožděním, ale protože byl krásný slunečný den a stihnout Terminal Gods se stalo spíš utopií, nikam jsme se nehnali a v klídku si to dohasili s Love in Prague v palubním přehrávači do černotou zamořeného Lipska. Nakonec se ukázalo, že jsme trefili ideální čas příjezdu, neboť lidí bylo zatím všude pomálu a obstarat lístky a akreditace nebyl vůbec žádný problém. To se za pár hodin změnilo a vznikly pořádné fronty, které nás však už nemusely zajímat a tak hurá na hotel, na první alkozákusek a taky do víru dění.

První zastávkou se stala open air stage Parkbühne. V parčíku si udělalo pohodu nemálo exotických návštěvníků. Bylo tedy na co koukat, ale naše kroky čile směřovaly k bráně a k pódiu. Tam už totiž byla v plné akci Gitane Demone. Tomu říkám začátek. Někdejší článek Christian Death a manželka Valora i ve svých pětapadesáti letech samozřejmě přilákala slušný dav zvědavců. S figurou mladice se energicky svíjela, ale jinak bylo její vystoupení zvláštní. Pouze jeden kytarista jako doprovod a značně unylá a barová nálada příliš nekorespondovala se sluníčkovým dnem. Nemůžu říct, že bych se snad nebavil. Jen jsem čekal něco trochu jiného.





Přesun do Agry proběhl díky našemu neohroženému vozidlu bleskově a tak jsme byli na Das Ich na místě. Zdravotními problémy sužovaný a průsvitný Stefan na sebe byl hodně opatrný. Nakonec však za vydatné podpory Bruna Krama celý set zvládnul a získal si všechny přítomné. Sám nějakým velkým fandou této německé legendy nejsem, ale rozhodně nemůžu říct, že bych se nebavil. Show byla díky oněm potížím statická, ale na druhou stranu bylo cítit ve vzduchu jisté spojení s fanoušky kapely, kteří jistě ocenili, že se něco takového vůbec uskutečnilo. Smutek ze stavu hlavního aktéra těchto chvil se mísil s jistou hrdostí a chutí postavit se nepřízni osudu. Nejvíc patrno to bylo v jedné ze starších tutovek „Gottes Tod“.

Helsinští upíři jsou natolik známým koncertním artiklem, že můžou těžko někoho něčím překvapit. Celou svou show v Agře odpálili svižně úvodním válem „Love Runs Away“ z poslední desky „X“. Tatíci se vzorně natřásali, do půl těla svlečený Jussi si poctivě udělal účes a Jyrki v černých brýlích a celý v kůži neopomínal na svoje klasické piruety se stojanem od mikrofonu. Nemohly chybět klasiky jako „Gothic Girl“, „Betty Blue“, „Feel Berlin“ nebo „Dance d´Amour“. Vystoupení utíkalo poměrně svižně, ale něco mi tam chybělo. Možná to bylo zvukem, který se mi moc nepozdával. Taky zpomalení v podobě „Stolen Season“ a „Wasting the Dawn“ trošku uspávalo. Halt síly osvědčených cajdáků „Christina Death“ ani „Sister of Charity“ nedosahují. Hlavně ta druhá jmenovaná mi tuze chyběla. Konečný dojem nakonec vylepšil aspoň přídavek. Teprve „The Chair“ a hlavně dvojice hitovek „Brandon Lee“ a „Lost Boys“ mi dala to, co jsem od „vočí“ očekával. Škoda, že tuhle energii v sobě neměl celý koncert. Dámy dostaly v přídavku navíc taky nějaké to kroucení zadnicí. Ale to už taky nikoho překvapit nemůže. The 69 Eyes tedy nijak zvlášť neohromili, ale ani nezklamali.

Nakonec na celou posádku dolehla únava z cestování a posledním viděným se páteční večer stali oblíbení steampunkoví amíci Abney Park. Sám jsem jejich rozjuchané studiové tvorbě nějak na chuť nepřišel, ale to nic nemění na absolutní profesionalitě jejich show. Kostýmy dotažené do detajlu, stylové rekvizity i vysoce energický projev – to vše k této taneční taškařici patří a toho všeho jsme se také dočkali. Já si tedy zatím stihl obhlédnout také merch v Agře (díky tomu, že zde vystupovala většina hvězd, ne zrovna levný) a omrknout kde mají co k pití (jednotná cena čtverky od minerálky, přes (vita)colu až po pivo – 3 eura...pro někoho akorát, pro jiného moc).. Posléze jsem se vrátil k dalším hopkavým kouskům a i když nadále nezasažen, dokoukal jsem jejich gig do konce. Ale to už rychle do auta a šupky dupky do jídelny, kde nám uchystal sousední pokoj 204 velkou hostinu! Jídla, pití i veselí bylo tolik, až se salámy klepaly....




Report Wave Gotik Treffen 2013 (sobota):

Najedl i „najedl“ jsem se tolik, že jsem byl ráno rád, že žiju. To neznamená, že jsme v pití – pardon jídle – nepokračovali i po vymytí ospalek. Ba naopak. Aby toho nebylo málo, venku našince čekala ještě rána slunečním kladivem přímo mezi rohy. Ale byla tu ideální příležitost vyzkoušet lipskou MHD. Kvůli WGT jezdí speciální tramvaj a docela přehledně se dají za pár chvil zvládnout i klasické spoje (noční označeny roztomilým netopýrkem).

Naše první sobotní zastávka měla cíl v továrním komplexu Werk II. Tam se právě rozjížděli Italové The Mescaline Babies. Jejich živelný death rock říznutý punkovou dovádivostí rozpohyboval většinu lidu v blízkém dosahu. Zejména megačír s trikoty Alien Sex Fiend se tu člověk nedopočítal. Ostatně jedno z nich měl na sobě i zpěvák Sydney Mars, který lítal po placu jako utržený ze řetězu. Celkově byl projev kapely hodně výbušný a živý. Bezvadný rozjezd.





To už jsme ale zase klusali směr Agra. Tam se do akce chystal znovudýchající Velvet Acid Christ. Bryan Erickson se zbytky povlávajících vlasů, Jokerovským líčením, tričkem Napalm Death a rozevlátým kabátem působil značně troskoidním dojmem a klátil se v rytmice jako stéblo ve větru. Hodně povídal k publiku, hodně koukal do mobilu, občas odešel a přesto to celé bylo takové nějaké magické. Oba jeho kumpáni místy sami krčili rameny, ale poctivě to všechno odtáhli a nechali mistra, aby se punkově vyřádil a užil si během produkce bloudění ve svých vlastních dimenzích. Ten jako správný šílený génius působil někdy málem politováníhodně, aby vzápětí člověku vyrazil dech svou bezprostředností a sílou toho, co se linulo z repráků. Ohavné parytmy střídaly skutečně hezké motivy, celá hala tepala v hypnotickém rytmu a když už se Bryan odporoučel na delší dobu pryč, dostali jsme k dobru čistě taneční jízdu. Po návratu se ještě chvíli dovádělo, potom se omluvil lidem za technické trable, slíbil brzký návrat do říše německé, pobral si svoje elektrofidlátka pod paži a odkolébal se pryč ze scény. Pro mne jedno z nejemotivnějších představení na letošním Treffenu. V přímé konfrontaci bylo velmi zajímavé sledovat i další velké jméno na jizdním řádu WGT. Jestliže koncert VAC působil na první pohled značně neurovnaně a „punkově“, belgičtí Suicide Commando byli naopak nachystáni vzorně. Projekce za muzikanty, neustálé poskakování a drsňácké pózy Johana – ze všeho čišela profesionalita. Ale ouha. Hudebně mne živá produkce sebevražedného komanda nechytila i když mě na deskách docela baví. Ty pózy jsou pro mne těžko uvěřitelné (krásný kontrast proti špinavému, leč přirozenému projevu Bryana) a hudební složce v mých uších chybí energie a náboj. Ono to bylo také tím, že se lídr projektu rozhodl zahrát pouze vály pro pamětníky, což je sic na jednu stranu sympatické a určitě potěšil nejednoho oddaného fandu, ale jako celek mne to celé zkrátka příliš nebavilo. Po několika kusech tedy Agru opouštíme a vracíme se opět na začátek. Werk II volá.

Tam podstatně zhoustl nával čír i dalších zvědavců (vesměs starších ročníků). Důvodem byla britská legenda Skeletal Family. Usměvavá Anne-Marie samozřejmě už není tou mladicí jako v začátcích kapely, ale pokud jí něco zůstalo, tak úsměvy, energie a červené vlasy. A samozřejmě hlas, který je poznávacím znamením této kapely. Žádné skuhrání a pofňukávání – všichni přítomní se viditelně bavili a i když bylo našlapáno až po strop a sotva se dalo prosmýknout k báru, dobrá nálada a pozitivní energie byla přítomna v celém Werku. Taková „She Cries Alone“ nebo „Move“ neztratila ani po nějakých třiceti letech na svém kouzlu a stejně jako celý koncert udržoval přítomné v permanentním tanci a vlnění. Ve finále došlo i na hitovku „Promised Land“. Na tu jsem se těšil moc a i když byla na začátku zprzněna kytaristou, vše se zmáklo s úsměvem, muzikanti se chytli a bylo to parádní jak mělo být.

Ihned po parádním setu Skeletal Family ještě klusám na tramvaj a prchám zpět k Agře, kde měli po hodinové pauze v plánu svůj speciální set IAMX. Kdo viděl Chrise a spol na jejich nedávné zastávce v pražském klubu Roxy, ten mohl spíš srovnávat, nežli se nechat něčím překvapit. Ona specialita spočívala jen v kulisách, které k aktuální šňůře patří. Pravdou je, že je bylo nutné nejdřív přichystat. Chris se opět ukrývá za průsvitnou stěnou, Janine hecuje lidi a startuje rozvážná novinka „Animal Impulses“. Já už dík nedávné zkušenosti alespoň vím co očekávat, a tak si druhou a daleko oblíbenější novotu „Sorrow“ užívám naplno. Nebyl jsem zdaleka sám a celý dav se vlní ještě víc a víc, když zazní „Kiss + Swalow“, vše stupňuje pochodová dokonalost „Kingdom of Welcome Addiction“, při níž se teatrální Chris může dokonale vyřádit a korunu všemu nasazuje „Spit it Out“. Potom tempo trochu opadlo a trochu víc k životu mne probrala teprve akční „Music People“ a letitá „Alternative“. Po náročném dni už jsem poněkud odpadával, a tak jsem po přídavku v podobě „I Come with Knives“ a „President“ klopýtal na tramvaj a k hotelu. S mým smyslem pro orientaci to nebylo snadně, ale vystajlovaný párek hodných lipských gotiků mi vypomhl a tak jsem dorazil v pořádku do svojí postýlky a upadl do spánku.



Report Wave Gotik Treffen 2013 (Nedeľa):

Nedělní ráno bylo díky noční alkopasivitě podstatně méně bolestivé. Mohlo se tedy čile besedovat, probírat dosavadní zážitky a podobně. No a pak tu byla samozřejmě zanedbaná třešňovice. Díky své chabé prostorové orientaci jsem však svědomitě včas vyrazil a prvně zamířil do Kohlrabizirkus. Šapitó bylo naplněno víc než obstojně. Nebyla to náhoda. Finta s první atraktivnější kapelou pro nalákání lidí na plac fungovala a v cirkuse neděli otevíral Sven Friedrich se svým kumpánem Christianem Ruhmem. Sven je v Německu hodně populární již díky svému předchozímu působení v Dreadful Shadows a Zeraphine. Jeho nový projekt Solar Fake je však naprosto zbaven kytar a staví na taneční elektronice a Svenovu nezaměnitelnému hlasu. Z první desky „Broken Grid“ zazněla dvojice songů („You Think You´re (Radical)“ a „Here I Stand“). Jinak se hrálo pouze z aktuální desky „Frontiers“. Sven pobíhal po scéně v romantické bílé košilce a zejména děvčata mu samozřejmě zobala z ruky. Ale o tom to je. Mimo jiné. Největší úspěch samozřejmě sklidila klipovka „More Than This“, cover Talk Talk „Such a Shame“ a mnou očekávaná (na Svena) nečekaně agresivnější „Parasites“. Dokonce i sprosté slovo zaznělo! Fuj! Pro mne byla ještě velkým pozitivem zbrusu nová věc s pracovním názvem „My Space“ z desky chystané na říjen. Chytlavá, taneční, hitová. Těším se.

Další jméno atrakce Kohlrabizirkus nesla jméno Future Trail. Nejdřív jsou před nás postaveny dva roll-upy s fotografiemi obou aktérů. Tentokrát se proti prvním zmiňovaným jedná o smíšený pár. Mel a Rene se snaží. On u kláves, ona hlasivkami. Jejich future pop mne nijak neurazil, ale nejedná se ani o nic speciálního. O tom svědčí i podstatně chladnější publikum. Ač mohly blonďaté vlasy Mel lehce připomínat Marii z Roxette, co se hitových ambicí, zas taková sláva to s podobností nebyla. Pomalu tedy odcházím. A jak jinak. Směr „hlavní město“ WGT - Agra Hall.

Tam zrovna svůj set dokončovali domácí Unzucht. Tento večer patřilo toto místo kytarám a zrovna tahle parta předvedla klasický oblíbený německý model kytar, nějaké té elektroniky a zpěvu pro děvčata a jejich srdéčka. No dobře pro citlivé chlapce také. Leč u Unzucht pro mne zůstává jen u snahy. Snažili se, to ne že ne. Zarostlý Der Schulz se smál od ucha k uchu, kapela pařila o sto šest, ale i tak mi z toho vyšel jen takový nějaký kočkopes.

Já jsem se však přímo k plotíku předních řad nasáčkoval kvůli někomu jinému. Další domácí jméno totiž zní End of Green. Tahle kapela vydala první desku v roce 96. Ta byla ještě značně ovlivněná doom metalem. Kluci postupně rockovatěli a některé jejich další nahrávky rozhodně nemusí kytarmylného gotika urazit ani přes přetrvávající metalový základ. Hlavní devízou je dozajista uhrančivý hlas Michella Darkness, který je poznávacím znamením EoG. Sympatické bylo, že se neprotlačovala aktuální deska „High Hopes in Low Places“. Zazněly z ní pouze dvě klipovky – „Tie Me a Rope...While You´re Calling My Name“ a šlapavá „Goodnight Insomnia“. Nejvzdálenějším výletem do minulosti naopak byl skok do roku 2003 k albu „Last Night on Earth“. Startovací „Evergreen“ s rovnými plochami tvrdými jak žula i hitovka „Demons“ potěšily. Michelle v typickém kulichu má neustále problémy s kytarami, ale protože má i tak na krku třetí (tedy takzvanou ozdobnou), přechází to s úsměvem, kytaru odkládá a nechá si odpalovat jednu cigaretu od druhé. Dost prostoru dostaly i dvě moje nejoblíbenější soubory písní a tanců. Z roku 2005 vydaného „Dead End Dreaming“ se ke slovu dostala melancholická „She´s Wild“, hypnotická „Cure My Pain“ a posmutnělá „Sick One“ a z o tři roky mladšího „The Sick´s Sense“ byla připomenuta otvírací „Dead City Lights“, „Hurter“ a hlavně! Klipovka „Killhoney“ s úžasným finále a závěrečná „Bury Me Down (the End)“, která pro mne byla natolik nostalgickým závěrem, že jsem málem slzu uronil. Moje obavy byly zažehnány, očekávání překonána – celý set byl naprosto uvolněný a s radostí zahraný. Krásná práce.

Setrvávám na značkách. Už během show End of Green se totiž v zákulisí pohybovala Chibi a Rainbow. Na řadě jsou populární kanadští králíci The Birthday Massacre. Já viděl tuhle pohádkovou partu naposledy někdy v roce 2006 v Rock Café. Od té doby uběhl nějaký čas. Chibi už není tím diblíkem jako dřív a uvidíme, jak dlouho bude moci ještě operovat s holčičkovskou image. Má štěstí, že má ten svůj kukuč. Naneštěstí jejich německá show nenaplnila moje očekávání. Částečně to asi bylo postupně zesilující únavou a bolestí nohou, ale rozhodně ne jen tím. Hlavním problémem byl slabší setlist sestavený velkou většinou z novějších songů. Mne poslední desky nebaví tolik jako ty starší a to asi rozhodlo. Co se klasik týče - „Video Kid“, „Lover´s End“, „Blue“. Hodně rád mám i o něco čerstvější „Red Stars“ a „Always“, ale to je tak dá se říct všechno. Novější tvorba mi vůbec nevadí, ale zkrátka v ní nenacházím tolik potěšení a ani enormní snaha muzikantů výsledný dojem nezachránila. Ale nebudu jen remcat. Koncert to byl fajn. Jen jsem si ten pražský kdysi užil daleko víc. Po přídavku „Sleepwalking“ aktéři mizí a kulisy se přetvářejí pro vrchol večera, kterým byla ten den v Agře Lacrimosa. Já však rozhýbávám ztuhlé nohy a prchám na tramvaj.

Moje cesta směřuje do podzemního klubu Moritzbastei. Prvně během festivalu začalo pořádně pršet, a tak jsem vpadl do interiéru přecpaného k prasknutí jako dělová koule. Záhy se ukázalo, že kapacita je skutečně přetížená a do koncertních prostor se už zkrátka nepouštělo. Já měl naštěstí ještě po kapsách fotopas a tak jsem byl omilostněn a mohl tak shlédnout úplný závěr vystoupení italských Digitalis Purpurea. Hlavní mozek prokejtu Christian měl u pusy tlampač a jeho kolegyně obsluhovala mašinky. Za nimi nějaká ta projekce. Na nějaký názor jsem toho však viděl opravdu málo.



To už se však vše chystá pro domácí Grausame Töchter. Němci mají úchylárny rádi, to je obecně známo. Ale pravdou je, že tahle úchylárna má svou úroveň a sám jsem se moc těšil na to, co předvede Aranea a spol. Stísněný „sklepní prostor“ ve tvaru štrůdlu praskal ve švech a po stranách scény se do rohů sotva vešly dvě soupravičky perkusí. K těm nastoupili dva chlapíci s nabílenými tvářemi a mohlo se začít. Start v podobě „Blut Geleckt“ se povedl opravdu bombasticky. Aranea zpívá zády k publiku, oděná pouze v kalhotkách tělové barvy. Po jejím boku dvě figurantky v bílém a v popředí dvě tanečnice v černém latexu. Teprve v půli songu se Aranea otáčí k lidem čelem a spustí divoký tanec, jehož chorobnost zůrazňuje její nahota. Po chvíli se zase opět otáčí a mění v sochu. Co se nápadů týče si lid přišel opravdu na svoje a ani hudební složka proti té studiové nikterak neutrpěla. I když se myslím víc pouštělo, než hrálo. Klipovka „Rosen für Dich“ byla přehrána velmi přesvědčivě a jedna z figurantek byla tatáž osoba, která si to odskáče i ve zmíněném povedeném videu. Šéfová děvčata vůbec nešetřila, típla si o ně nějaké to cígo a během „Liebeslied für Dich“ je obří kudlou zbavila ošacení takovým způsobem, že z toho mrazilo. Obě děvčata byly následně zlity krví od hlavy až k patě a ke slovu nakonec došel i revolver. Vskutku strhující představení bylo završeno parádní a vážnou „Beleidigte Engel“ a já běžím pln silných dojmů do Werku, kde DJ Nephilim s dalšími dvěma kumpány roztáčí párty s výmluvným názvem „When We Were Young“.

Tam se již svíjelo na parketu nemálo tanečníků a jeden kytarový hit střídal druhý. Kolega za mixem naservíroval k poslechu a tanci mimo jiné i naše zástupce jako Priessnitz, Prouza či XIII. Století. Kolem třetí hodiny ranní poněkud zmírám a prchám směr hotel. To jsem ještě netušil, že mne kolega Miro zabaví do časných hodin a ještě se dočkám návratu zbytku výpravy, který se odehrál již za plné palby sluenčních halogenů.

Report Wave Gotik Treffen 2013 (Pondelok):

Jak načít poslední den WGT měla většina z nás jasno dopředu a vzácně jsme se vesměs shodli. Několik hodin jsme rokovali o tom, kterak se vypravíme na poslední štaci do Parkbühne a najednou jsme zjistili, že ne všichni jsou připraveni vyrazit a... No zkrátka jsme v rámci kolegiality stihli něco přes polovinu Whispers in the Shadow. Pravdou je, že poslední roky mám na tuhle výbornou rakouskou okultní partu docela štěstí a za pár měsíců zase budou na Castle Party, tak jsem ani moc neremcal. Prvně jsem viděl Ashleyho partu hrát za bílého dne. Slunce mu pařilo do klobouku, šanci dostaly stylové sluneční brýle a klasicky se přehrávaly největší hitovky kapely proložené novými songy. Nechyběly bubínky na které si kupříkladu v „Back to the Wound“ nebo „The Tempest“ zahráli i kdytarista Lazy a basák Fork. Krom slunečních paprsků byla specialitou taky skladba „Zero Men“, kterou kluci vytáhli k živé prezentaci po deseti letech.

Protože je venku opravdu nádherně a nic kulervoucího se nikde v okolí neděje, setrváváme nadále na místě a čekáme, co předvedou domácí In Mitra Medusa Inri. Stejně jako u Solar Fake a dalších se potvrdil rafinovaný (a funkční) tah pořadatelů – začínat vždy známější kapelou, nalákat lid a pak teprve pokračovat s méně profláklými jmény. Hlavní postavou tohoto projektu je zpěvák Holger, který byl stylově vyšňořený jako starý lord. Spolu s jeho kolegy působili tak trošku jako „každý pes, jiná ves“, ale byli jsme zvědavi na hudební složku. Ta byla zpočátku docela příjemná. Jak trefně poznamenal kolega Ez – něco pro fandy Diary of Dreams. Jen prostě slabší. Absence hitů by se ještě dala kousnout, kdyby i samotné vystoupení nebylo hodně matné. Většina věcí puštěná z pásky (a to se toho hudebně zase tolik nedělo...), kytaristka, která je asi příbuzná či manželka a kytaru spíš nosí, než že by na ni hrála. No nic, aspoň jsem v areálu zatím potkal Oswalda Henkeho a znásilnil jej fotoaparátem.

K výstupu Other Day se na místě určení zjevil starožitný gramofon a a po usedleji vyhlížejícím bubeníkovi a prostovlasém kytaristovi v sukni se zjevuje i ústřední figurka – zpěvák Sad. Jeho vizáž je nezaměnitelná a zcela specifická. Stejně tak je tomu u cellistky Nihy. Vystajlovaní byli vpravdě dokonale. Pravdou je, že minimálně zpočátku vcelku přijemný darkwave si i díky onomu zajímavému vizuelu udržoval pozornost. Jenže po tom, co si aktéry všichni vyfotili, začala tak trošku nuda. Bylo to křehké, éterické, ale taky hrozně dlouhé. A tak jsem si sbalil svých pět švestek a vyrazil směrem k našemu hotelu, kde se nachází hala Altes Landratsamt.

Na místě jsem právě včas a pomalu se chystají ke svému kousku slávy švédští Principe Valiente. Jejich debutní deska, jež nese stejné jméno jako kapela, mne zaujala svou atmosférou, specifickými kytarovými melodiemi a vypjatým zpěvem lídra Fernanda. Ten se nebál silné emoce vložit ani do živého projevu. Padal na kolena, utíral si tvářičky, trpěl co to šlo – v tom problém nebyl. Vadilo mi však přílišné užívání vibráta ve vypjatějších vokálních partech. Vycházelo z toho takové vcelku nepříjemné mečení, které z desky neuslyšíte a byla to jediná vada na kráse, která mi kazila zážitek, na který jsem se opravdu těšil. Jinak po hudební stránce bylo vše v pořádku a hned od začátku začala kapela sázet hit za hitem. K dokonalosti a opravdovému nadšení však přeci jenom něco chybělo. Nakonec Fernando sestupuje z prken až dolů k lidem a nechává show vyvrcholit v intimní blízkosti fandů. A protože „In My Arms“ nechyběla, nebudu zbytečně brblat. Bylo to milé.



Přiblížil se úplný závěr naší německé anabáze a ten by jistě měl být důstojný a tak nějak slavnostní. Nebylo tedy asi jiné volby, než se ještě vypravit do Volkspalast Kuppelhalle a užít si trochu neoklasiky v podání norských experimentátorů Ulver. Speciální vystoupení s orchestrem bylo jistě dostatečně sváteční příležitostí. Byl jsem nejdřív poněkud rozčarován prostorem doslova našlapaným lidem. Začátek se však netradičně dost opozdil a ne každý vydržel stát a čekat. Postupně tedy bylo i nějaké to místo a ve finále jsem také díky dlouhým ambientním pasážím a značné únavě všech návštěvníků WGT stál ve druhé řadě. Rozjezd je poklidný, avšak působivý. Kristoffer Rygg dokazuje, že zpívat opravdu umí a i když se ke slovu dostal jen výjimečně a většina koncertu byla instrumentální, tak svoje party zvládl mistrně. Krom zhruba třiceti lidí na place byla v plné permanenci také projekce. Nejdřív k nebesům stoupaly kříže, aby na závěr jeden velký zářil i v prostoru. Působivá vychytávka promítání na síť, která byla mezi muzikanty a přihlížejícími v průběhu častokrát brala dech. Když po vás z prostoru během doslova hororové produkce sahá průsvitná ruka, jednoho i ta bolest nohou přejde. Sám bych uvítal víc oněch temných a vypjatých hororových partů na úkor těch ambientních, ale bylo to dané i tím stavem těla. Moct si sednou do pohodlné sesle a v klidu si vychutnat celé představení, bylo by to zase o něčem jiném. Dál se v projekci míhají duchové holčiček, svíjí se nahé ženské tělo, lomí rukama... Do toho pláčou smyčce, někdy jsou opravdu nešťastné jako na funuse, jindy mrazí a straší, tuhle zase pohladí. Opravdu nečekaně silný a intenzivní umělecký zážitek a úžasná tečka za celým festivalem.

Report by Demi